Jednou za rok to nestačí, za seniory chodíme každý měsíc, říkají lidé z elektrárny

Jednou za měsíc vyráží zaměstnanci Jaderné elektrárny Dukovany do nedaleké Třebíče, kde se věnují obyvatelům tamního domova pro seniory. Koordinátorkou skupiny dobrovolníků je Jana Štefánková, zástupkyně tiskového mluvčího ČEZ Dukovany. "Během dvou let jsme se seniory navázali osobní vztahy, na setkání vždy panuje jedinečná uvolněná atmosféra," usmívá se.

Pro seniory je návštěva lidí, kteří mají chuť je vyslechnout a sdílet svůj volný čas, vzácností. Dobrovolníci se snaží v případě hezkého počasí vyrážet na procházku s vozíčkáři. "Dvě hodiny si spolu povídáme, občas někdo řekne vtip nebo si zazpíváme. Senioři jsou velmi vděční," říká Štefánková.

Pečovatelky mají plné ruce práce, a tak pomoc dobrovolníků vítají. "Skupina seniorů se jen těžko dostane ven, protože můžeme najednou uvolnit pouze tři pečovatelky, jednu z každého patra, které mohou vzít na procházku tři klienty," vysvětluje ředitelka Domova pro seniory na Koutkově ulici v Třebíči Helena Chalupová. Domov má v současnosti 107 klientů, jejichž průměrný věk přesahuje 82 let.

"Někdy si říkám, že začnu na dobrovolníky žárlit. Když klienty navštívíme my, vyptávají se nás na to, kdy zase přijdou dobrovolníci. Jejich návštěvy jsou pro seniory neskutečně silné, mají jedinečnou možnost střetnout se s někým zvenčí". Navíc je to skupina lidí, kteří se navzájem podporují," míní Martina Svobodová, vedoucí sociálního úseku v zařízení.

Každý měsíc, ve volném čase

Dobrovolníci z řad zaměstnanců elektrárny navštívili třebíčský domov pro seniory poprvé před dvěma lety v rámci dobrovolnických dnů. "Každý rok vyhradíme dva pracovní dny, které mohou zaměstnanci využít k tomu, aby pomohli nějakému spolku či organizaci, která je jim sympatická a kde spatřují svoji pomoc jako účelnou," přibližuje koordinátorka dobrovolnické skupiny Jana Štefánková. Cílem akce je poskytnout zaměstnancům návod k tomu, jak mohou ve svém okolí pomáhat i ve svém volném čase.

Před dvěma lety poprvé vzali na procházku několik obyvatel domova, kteří byli na vozíčcích. Protože bylo hezké počasí, sedli si na zahrádku restaurace. Osazenstvo bylo převážně pánské a točené pivo bylo pro ně lahůdkou, kterou si už dlouho nedopřáli.

"Na konci naší návštěvy se nás ptali, kdy zase přijdeme. Zjistili jsme, že je občas pečovatelky vyvezou na zahradu, málokdy se ale dostanou pryč z domova," vypráví Štefánková. Dobrovolníci nemohli říct, že za nimi znovu přijedou až za rok během dalších dobrovolnických dnů. "Tak jsme se domluvili, že přijdeme za měsíc," vzpomíná Štefánková, která se ujala koordinace tenkrát asi desetičlenné dobrovolnické skupiny, aby se jejich pomoc stala pravidelnou i během léta, v období čerpání dovolené.

K dobrovolníkům se přidali další zaměstnanci elektrárny, ale i lidé, kteří se o aktivitě dukovanských dozvěděli prostřednictvím sociálních sítí.

"Ve skupině jsou kromě inženýrů, techniků, personální ředitelky jedné třebíčské firmy a mé kolegyně z komunikačního oddělení také například projektanti nebo paní, která je na invalidním vozíku a projevila zájem navštěvovat s námi seniory. Spousta lidí nenajde odvahu k tomu, aby začali pomáhat sami od sebe. Ve skupině to jde snadněji, navzájem se podporujeme," tvrdí Štefánková, která má mimo jiné na starosti společenskou odpovědnost neboli CSR společnosti ČEZ v dukovanském regionu.

Prospívá to i nám, najdeme ztracený klid

Díky elektrárně se k dobrovolnictví dostala také Zdeňka Ošmerová z komunikačního oddělení. "Seznámila jsem se s paní Mirkou, která neměla nikoho, kdo by ji chodil do domova navštěvovat. Chodila jsem za ní dva roky. To, že jí někdo naslouchal, pro ni byla vzácnost," popisuje Ošmerová.

Čas v domově pro seniory běží pomalejším tempem. "Měla jsem pocit, že návštěvy prospívají i mně. Poté jsem se přidala k dobrovolnické skupince, která do domova měsíčně dochází. I když za některými ze starých lidí jejich blízcí chodí, ne všichni je vezmou ven nebo si posedět na kávu," říká Ošmerová. Dodává, že bez dobrovolnické skupiny by sama nenašla odvahu zeptat se, zda v domově nepotřebují pomoc.

Ředitelka zařízení Helena Chalupová si pomoci dobrovolníků velmi cení. "Jejich pomoc je hodně vzácná a není samozřejmá. Klienti vnímají dobrou atmosféru uvnitř skupiny, na kterou se napojují. Změna v zaběhnutém režimu je pro ně velmi přínosná, ale personál nemá šanci při své práci zajít na procházku se všemi obyvateli domova," říká ředitelka Chalupová.

Změnu v pracovním týdnu vítá i Jana Štefánková. "Mám pocit, že sem všichni dorazíme upachtění a zpátky se vracíme klidní. Tím, že se s některými z obyvatel domova už dobře známe, můžeme se bavit o všem nebo si i z něčeho udělat legraci, což bychom si v začátcích nedovolili," vysvětluje. Bohužel, stále je zájemců o procházky více než dobrovolníků.

"Když s klienty jdeme ven, přijdou na jiné myšlenky, všímají si, kde je co opravené a co komu roste na zahrádce. Senioři jsou nadšení ze změn, které v okolí sledují. Často nám vypráví historky z mládí, nebo odkud jsou a jak se dostali sem do Třebíče," usmívá se Petra Jílková, starostka obce Rešice.

K dobrovolníkům se dostala díky tomu, že Rešice leží nedaleko dukovanské elektrárny, proto starostka s elektrárnou často komunikuje. "Když jsem zjistila, že existuje dobrovolnická skupina, chtěla jsem se přidat. Myslím, že z toho mám větší radost než senioři. Někdy si škodolibě říkám, že to možná dělám víc pro sebe než pro ně. Měsíčně to zabere dvě hodiny času, ale vždycky přijedu domů nabitá energií," říká Jílková.